Stát se úspěšným jezdcem je jistě přáním mnoha začínajících jezdců, ale cesta k jezdeckým vavřínům bývá často dlouhá, trnitá a pro mnohé jezdce nekonečná. V následujících 10 bodech se pokusím vysvětlit, pro mne nejdůležitější body v přípravě drezurního koně. (Většina bodů má obecný význam a uplatní se i v ostatních jezdeckých disciplínách.)
 

1. Kůň není cvičební náčiní, ale živý tvor a sportovní partner

2. Rovnováha - základ pevného sedu

Rovnováha je pro jezdce to nejdůležitější. Začátečník, který je v sedle ještě nejistý, se nedokáže tak uvolnit, aby dokázal v sedle pevně sedět. Jeho těžiště s každým koňským pohybem mění svoji polohu, jezdec se bojí, že spadne a proto jsou jeho svaly křečovitě sevřeny, čímž se bludný kruh uzavírá. Jezdit na koni se i při velkém talentu nedá naučit ze dne na den a otázka správného sedu je především psychickou záležitostí. Každý člověk se ze začátku cítí v sedle nejistý. Z nejistoty pak vyplývá nejen duševní, ale zároveň i svalová napjatost a to prostě dohromady s měkkým harmonickým pohybem nejde. Pro většinu začátečníků jsou třmeny spíše psychologickou pomůckou, protože jim při jízdě většinou vypadávají nohy ze třmenů, ale jízdu bez nich si nedovedou představit. Když jezdec získá v sedle jistotu, začne reagovat na pohyb pod sebou a naučí se držet svoje těžiště nad středem koně resp. sedla. Teprve v této fázi může dojít k uvolnění páteřních svalů a následné harmonizaci pohybu. Urychlit to může jenom důvěra v koně příp. cvičitele.
Vhodný klidný kůň s pravidelným pohybem je podmínkou úspěchu.

3. Spěchej pomalu

Spěch se při výcviku koně rozhodně nevyplácí. Stejně jako nelze uspěchat výcvik jezdce, který je dán jeho talentem, schopností se učit a mírou odvahy není možné uspěchat výcvik koně. Výcvik vysoce nadaných, učenlivých a snadno jezditelných koní mnohdy svádí jejich jezdce a trenéry ke zkracování nebo dokonce přeskakování některých standardních výcvikových lekcí. Toto sice vede ke zdánlivému úspěchu v nižších a středních soutěžích, ve kterých tito koně bodují díky svému talentu a vrozeným chodům, avšak po dosažení hranice jejich přirozeného talentu, dojde ke stagnaci. Kůň, který dosud podával skvělé výsledky se najednou nemůže vyrovnat s těžšími prvky. Jezdcům, pak nezbude nic jiného (pokud chtějí ve výcviku pokračovat), než se vrátit k lekcím, které přeskočili. Někdy jsou však již určité zlozvyky a nepřesnosti natolik vžité, že jejich náprava je dost obtížná.
 

Kůň je proti člověku natolik velké zvíře, že ho nelze lidskou silou přimět k činnosti, kterou by sám nechtěl udělat, naproti tomu jezdec není schopný tzv. splynout s koněm dokud se v sedle zcela neuvolní. Aby člověk a kůň vytvořil harmonickou dvojici musí si oba důvěřovat a být zcela uvolnění. Důvěra koně v jezdce je nejvíce patrná v soutěži cross-military, kde koně často skáčou “do neznáma” a jejich poslušnost vychází z důvěry v jezdce, že je nepřivede do situace, která by je ohrozila. Podobně je to s důvěrou jezdce v koně. Pokud jezdec koni nevěří a drží si raději tzv. “bezpečnostní” sed, pak není schopen pružně reagovat, uvolnit koni hřbet, včas povolit otěže a jít s pohybem.
Líbí se mi dvě přísloví, které platí především pro parkurové jezdce. “Hoď srdce za překážku a skoč za ním” a “Klesá-li člověk na mysli, jeho kůň nemůže skákat”. Drezurní ježdění, třebaže není tak dramatické jako jsou skokové disciplíny se bez vzájemné důvěry rovněž neobejde. Aby bylo možné předvést požadovaný cvik v té nejlepší kvalitě, musí být oba uvolnění. Pokud je mezi jezdcem a koněm nějaké napětí, nebude prováděný cvik dobře proveden. Každá strnulost nebo odpor koně se projeví v čistotě jeho chodu. Samozřejmostí je, že se jezdci nepodaří koně uvolnit, pokud sám nebude v sedle sebejistý.
 

Kmih a podsazení společně s dalšími prvky (pravidelnost, čistota, prostornost a akce) jsou důležitými atributy mechaniky pohybu drezurního koně.
Kmih je energie pohybu závislá hlavně na odrazu zadních končetin. Temperamentní koně mají od přírody sklon jít s kmihem a naopak. Nedostatky v kmihu mívají za následek i nečistotu chodu.
Podsazení vyjadřuje míru podsunu (došlapu) zadních končetin a je závislé na poloze těžiště (rovnováze) koně.
Zatím co s kmihem se koně rodí, podsazení se musí učit. Drezurní ježdění požaduje od koně, aby šel v podsazení a s kmihem. Tento požadavek však vede k rozporu, protože kůň má přirozenou snahu při zvýšeném kmihu zvýšit ruch (rychlost) a více se “natáhnout”, zatím co zvýšený požadavek na podsazení způsobuje naopak snížení ruchu, celkové zkrácení a snahu koně kmih snížit.
Při výcviku mladého koně je nutné dbát především na zachování dobrého kmihu a podsazení vyžadovat jen takové, aby byla zachována čistota chodů a psychická pohoda koně. Teprve až dojde k tzv. “přesvalení” tj. zpevnění hřbetních a krčních partií a posunu těžiště směrem dozadu (pod jezdce), zvýší se podsazení koně. Důležité je, aby do té doby chodil kůň s dostatečným kmihem, protože ztráta kmihu za cenu rychlejšího podsazení se těžko napravuje.
 

Získání a zachování prostupnosti koně jsou hlavní požadavky drezurního ježdění.
Prostupnost vyjadřuje míru duševní ochoty koně vykonávat jezdcovy požadavky.
Je to stav kdy každá pobídka holení nebo zádrž rukou prochází celým koňským tělem a končí působením na záď koně. Pobídka holeně působí na stejnostrannou zadní nohu jejím větším podsunutím. Větší podsun zadních nohou vede k většímu vyklenutí hřbetu a následnému prodloužení krku, které se projeví jako tlak do udidla. Vydrží-li ruka v klidu a zachytí-li tak posuvnou sílu zádě (aniž by tahala otěž zpět), vrací se část této energie od udidla krkem a hřbetem zpět k zádi. Kůň se při tom zkracuje, podsazuje zadní nohy pod tělo a klene krk vzhůru. Uvolněním ve vazu zaujímá držení, ve kterém se čelní linií hlavy blíží ke kolmici, začíná se vzpřimovat a přiuzďovat.
Od mladého koně, který ještě nezná pobídky holení a neví jak má na jejich tlak reagovat, nelze očekávat, že bude prostupný a uvolněný. Stres, ztuhlost a odpor budou pravděpodobnější reakce na jezdcovu přítomnost. Teprve pravidelným a klidným tréninkem dojde k pochopení pobídek, jejich přijmutí, uklidnění a prostupnosti. Z toho však zároveň vyplývá, že každý kůň, tedy i přiježděný a prostupný bude při nácviku nového cviku z důvodu nepochopení nových dosud neznámých pobídek více či méně stresovaný a jeho prostupnost klesne. Nácvik nových prvků by se proto měl zařadit až na konec výcvikové hodiny a to jen na dobu po kterou je kůň ochotný s jezdcem spolupracovat. Na závěr výcvikové lekce, ještě před závěrečným uvolněním, by mělo opět dojít k harmonizaci a uklidnění koně pomocí cviku, který již dobře zvládá a ochotně předvádí.
Uvolnění, poslušnost na pomůcky a prostupnost jsou základem, na kterém stavíme každý výcvik koně pod jezdcem.
 

Přiuzdění popisuje držení koňské hlavy. Pokud se čelní linie hlavy blíží ke kolmici, říkáme, že je kůň “na otěži”. Když je před kolmicí (kůň zvedá hlavu) tak je “nad otěží” a pokud je za kolmicí (kůň si dává hlavu na prsa), tak říkáme, že je “za otěží”. V současné době se často setkáváme s tím, že jezdci a trenéři se snaží pomocí nejrůznějších pomocných otěží vyvázat mladého koně tak, aby byl nucen chodit s hlavou na otěži a přitom je nezajímá jestli je kůň podsazený, zda má aktivní záď a zda jde v rovnováze. Takový kůň jde většinou po předku, zadek táhne za sebou, a aby se vyhnul nepříjemnému tlaku udidla, začne “zalézat za otěž” (jde s hlavou za kolmicí). Pokud se takto kůň naučí bránit přilnutí, je těžké ho to později odnaučit. Tento trend vyplývá jednak z dnešní uspěchané doby, ale i z faktu, že kůň, který jde na otěži bývá leckdy v nižších soutěžích výrazně lépe ohodnocen i když drezurní úloha takový stupeň sebrání nepožaduje.
To jak kůň nese hlavu je obrazem toho, jak je uvolněný a podsazený. Hlava je vlastně "protizávaží", kterým kůň vyrovnává svoji rovnováhu pod jezdcem. Kůň by měl jezdci nabídnou přilnutí sám, místo toho, aby byl k němu nucen. Hlava drezurního koně je to poslední o co by se měl jezdec starat, protože se vytvoří sama. Potom je nejlepším indikátorem shromáždění a uvolnění koně.
 

Nejdůležitější věc kterou musí jezdec při výcviku koně udělat, je dávat správné, včasné pobídky a vyžadovat jejich korektní provedení. K tomu však potřebuje další osobu, která ho ze země na případné nedostatky upozorní. Ani zkušený jezdec (bez změny polohy sedu) není schopný ze sedla zkontrolovat, že jeho kůň provedl cvik naprosto správně a méně zkušený jezdec si nedokáže sám zkontrolovat ani správnost svého sedu, pomůcek, o metodice výcviku nemluvě. Každý jezdec, který to chce s koněm někam dotáhnout by měl jezdit pod vedením zkušeného trenéra nebo cvičitele. V případě nouze postačí i zaškolená osoba nebo videozáznam. Ve zvláštních případech se může jezdec na koni orientovat i podle vlastního stínu.
 

Málo kterému ctižádostivému jezdci se splní, že se dostane se svým koněm až do nejvyšších soutěží. Většina dříve či později dojde ke hranici možností.
Je na jezdci (resp. trenérovi), aby poznal, zda této hranice dosáhl on nebo jeho kůň.
Stejně tak jako v atletice mohou nejlepších výkonů dosáhnout jen ti nejlepší a nejvíce nadaní atleti, může dosáhnout v jezdeckých disciplínách vrcholu jen kůň, který má pro to nejvíce talentu. Ostatní se tomuto vrcholu mohou více či méně přiblížit. Není možné od koně, který nemá vysoké vznosné chody očekávat že v nejtěžších soutěžích porazí koně, který se s těmito chody narodil a v soutěži nechyboval.
Jezdec, který si dokáže uvědomit, že dospěl na konec svých nebo koňských možností, nejlépe prospěje svému koni a ušetři ho fyzického a psychického přetěžování.
 

Návrat