2. Podle způsobu vysedání rozeznáváme plný a lehký klus.

Plný klus:
je základním druhem drezurního ježdění, při kterém jezdec stále sedí v sedle a tlakem sedacích kostí působí na koně.
Předpokladem je dokonale uvolněný a vyvážený sed, který je pro každého začínajícího jezdce vhledem ke kadenci klusu, akci nohou, kmihu a tuhosti koňského hřbetu nejnáročnější. Zvládnutí plného sedu v klusu ve všech jeho formách je pro drezurního jezdce naprostý základ bez kterého nebude schopen provádět s koněm náročnější cviky.

Lehký klus:
v lehkém klusu nesedí jezdec trvale v sedle, ale je lehce předkloněn, svoji váhu přenáší ze sedacích kostí do třmenů a nechá se koněm v sedle v rytmu klusového kroku "nadhazovat". Při každém "nadhození", který začíná odrazem jednoho páru nohou se postaví do třmenů o které se opírá nejširší částí chodidla s prošlápnutou patou a do sedla dosedá s dopadem téhož páru nohou, který odraz započal. Tímto způsobem provádí v sedle sérii "dřepů", při které svoji vahou zatěžuje více jeden pár nohou. Aby nedošlo k nerovnoměrnému zatěžování koně, je nutné v lehkém klusu nohy na které jezdec vysedá měnit. Při práci na ohraničeném kolbišti (jízdárna, hala, obdélník a pod.) bývá zvykem vysedat na jen na jednu nohu: vnitřní nebo vnější (zadní) a toto pravidlo dodržovat při každé změně směru. Od vzniku lehkého klusu vznikly i dvě odlišné jezdecké školy, které měly odlišné názory na způsob vysedání a dodnes se jejich zastánci nemohou vzájemně přesvědčit o výhodách jednoho či druhého způsobu vysedání. Jedna učila, že se má vysedat, když jde vnější přední noha koně dopředu. Jezdec tedy dosedá do sedla když jde vnitřní zadní noha na zem, což zejména v obratech a práci na kruhu zvyšuje zatížení vnitřní zadní nohy koně o část hmotnosti jezdce. Kůň, aby se s tímto zvýšeným zatížením vyrovnal, musí posunout nohu více pod tělo a tím se více podsadit, což je účelem tohoto způsobu vysedání. (Tento styl ježdění je u nás většinou preferovaný.) Naproti tomu druhý způsob vysedání rozděluje v obratech zátěž na obě nohy rovnoměrněji, tím umožňuje koni lépe pracovat v rovnováze, nezvyšuje zatížení vnitřní zadní nohy, a proto je zejména vhodný pro výcvik remont.
Lehký klus je "lehký" dvěma způsoby. Jednak umožňuje koni odlehčit hřbet, snáze ho vyklenout, snížit krk a pak lehčeji překonávat terénní nerovnosti nebo kavaletové řady. A za druhé ulehčuje jezdci náročný rytmus klusu v sedle zvládnout.
Avšak POZOR, bylo by velikou chybou, kdyby se začínající jezdec učil lehký klus dříve než klus plný !
I když je lehký klus pro začínajícího jezdce snazší, bývá pozdější učení plného sedu pro jezdce problematičtější a delší než by tomu bylo naopak.
Speciálním druhem lehkého sedu je tzv. "stehnový sed", při kterém jezdec vůbec do sedla nedosedá, ale v sedle "klečí" s koleny zapřenými do kolenních opěrek opírá se nejširší částí chodidla o třmeny a má prošlápnutou patu. V tomto sedu umožňuje jezdec koni maximálně uvolnit hřbet a překonávat zvýšené kavaletové řady.
 
 

Nácvik klusu

 
V klusu se nejsnáze projeví všechny nečistoty a nepravidelnosti, vycházející z tělesné stavby koně, jeho zdravotního stavu a nesprávného působení jezdce, proto je nutné věnovat výcviku správného klusu dost času a raději trénovat koně a jezdce odděleně, než později pracně a zdlouhavě odstraňovat chyby, které by ze společného tréninku mohly vzniknout.

Mladý kůň
Klidný, pravidelný klus je pro mladého koně velice důležitý, protože právě v klusu se většinou učí přijmout přilnutí, a proto by ho nic nemělo při tomto nácviku rušit. Mladého koně je nutno nejprve zvykat na hmotnost jezdce, která u něho zpočátku vyvolává napětí a strnulost.
Pro nácvik jsou vhodné přímé, rovné cesty s pružným povrchem. Velmi mírné stoupání cesty koně posiluje, ale vždy je nutné zvolit délku klusové pasáže (nejedná se o drezurní cvik, ale o vzdálenost) tak, aby nedošlo k namožení organismu. Vhodné je klusat za vodicím koněm, který udržuje konstantní rychlost a stále stejný směr. Při klusání po jízdárně se vyhýbáme projíždění ostrých rohů a koně vodíme po stěně, která mu ulehčuje držet přímý směr.

Jezdec na mladém koni
Pro jezdce platí nejdůležitější pravidlo: "Koně v klusu nerušit!", proto si dovoluji tvrdit, že nezkušený jezdec na mladého koně nepatří.
Ruka jezdce musí být klidná i za cenu, že by si ji měl o koně nebo o sedlo opřít. Mladý kůň pak snadněji přijde na přilnutí, zklidní pohazování hlavou a  přestane se motat. Klidná ruka však nesmí zůstat "mrtvá", ale prsty, které drží otěže musí zůstat živé, aby se kůň nesl v rovnováze a o ruku se neopíral. Při jízdě v lehkém klusu (na jízdárně i v terénu) je nutné často měnit nohu na kterou jezdec vysedá (tzv. přesednout), aby nedocházelo k většímu zatěžování jednoho páru noh. Na jízdárně pak raději volíme vysedání na opačnou (vnější zadní) nohu, které mladému koni pomáhá snadněji projíždět rohy.

Zkušený kůň
Jestliže pro mladého koně platí, že klidný, pravidelný klus je velice důležitý, stává se toto tvrzení pro zkušeného koně naprostou nezbytností, kterou musí zvládnout, aby mohl ve svém výcviku postoupit k náročnějším lekcím. Zkušený kůň musí klusat s dobrým kmihem ve všech typech klusu, musí zachovávat pravidelnost klusu na přímých liniích, obloucích a především v přechodech mezi nimi. Všechny změny ruchu musí provádět změnou prostornosti chodu při zachování stejné kadence. Předpokladem nácviku klusu s takto náročnými požadavky je velmi kvalitní, rovný a pružný terén, na kterém se kůň cítí jistě, neboří se, neklouže ani není namáhán na příliš tvrdém povrchu. Ne každá jízdárna může takto kvalitní povrch k výcviku poskytnou a v mnoha případech lze v terénu najít kvalitnější povrch k výcviku než jaké právě poskytuje domácí kolbiště.
Není snad nutné připomínat, že kůň musí být vzhledem k pohybovému aparátu naprosto zdravý a jeho kopyta musí být správně a včas kovářsky ošetřena, případně podkovou chráněna, protože každá maličkost, která nedovolí koni se v klusu zcela uvolnit se zobrazí na kvalitě jeho chodu.

Jezdec na zkušeném koni
Protože jsme psali, že nezkušený jezdec na mladého koně nepatří, musíme zde napsat, že klidný, dobře proježděný kůň s pravidelnými chody je předpokladem pro výcvik nezkušeného jezdce, který má zatím více starostí sám se sebou, než aby se mohl soustředit na správné vedení koně.
Dalším nezbytným předpokladem je odborný dohled ze země (trenér, cvičitel), který neustále opravuje jezdcův sed, aby nedošlo k zafixování nějakých zlozvyků, které by pozdější výcvik jezdce potažmo koně omezovaly. Teprve tehdy až začne jezdec vnímat pohyb klusu tak, aby rozeznal rozdíly klusového rytmu, může s koněm pracovat dál. Důležitý je nácvik změny ruchu klusu na rovných liniích a nácvik přechodu z rovných čar do oblouku při zachování stejné kadence V těchto lekcích nepožadujeme od koně např. projet celou stěnu nebo diagonálu ve zrychleném ruchu, ale celý cvik omezíme třeba jen na několik kroků a při první známce nečistoty nebo "spěchání" se vrátíme s koněm do výchozího rytmu. Podobně při snižování ruchu dbáme, aby zkrácený ruch měl dostatek kmihu pro zachování čistoty chodu. V přechodech do nižšího ruchu bývá překážkou také odpor koně a jeho následné ztuhnutí při zvýšeném požadavku na shromáždění a podsazení koně. Držení čelní linie koňské hlavy vzhledem ke kolmici (tzv. přiuzdění) je výsledkem celkové rovnováhy koně a jeho podsazení, proto bývá snaha o jeho násilné dosažení spíše na škodu než ku prospěchu věci. Mnohem větší službu nám udělají cviky v terénu pro zvýšení podsazení a rovnováhy koně, než nejrůznější pomocné otěže na jízdárně. Pokud se však bez pomocných otěží neobejdeme, omezil bych jejich použití spíše pro lonžování, kde na koně dobře vidíme a můžeme včas na negativní projevy reagovat, než jen pro usnadnění práce jezdce v sedle.

Pobídky
Mladého koně, který ještě není citlivý na působení holeně naklušeme raději na hlasovou pobídku (popř. zesílenou klepnutím bičíkem) spojenou s jemným tlakem holeně, než ho silným tlakem holeně donutíme k záporné reakci (vybočování do stran, otáčení hlavy po holeni, kopáním po holeni, vyhazováním a pod.).
Koně který je již na holeň citlivý, nebývá problém naklusat a zpravidla to zvládne i začátečník.
Pobídka pro naklusání je v podstatě stejná jako pobídka do kroku. V obou případech je to pobídka sedem a současně oběma holeněmi spolu s lehce  povolujícími pomůckami otěží. Rozdíl mezi pobídkou do kroku a do klusu je jen v intenzitě a délce působení. Po naklusání udržujeme koně v plynulém chodu především sedovou pobídkou, která vychází z hlubokého kolmého sedu, při kterém má jezdec relativně uvolněnou páteř, aby mohl měkce vysedět i vznosný klus a toto uvolnění páteře kompenzuje zpevněnými břišními svaly. O účinnosti této pobídky se může každý jezdec přesvědčit sám tak, že v klusu uvolní břišní svaly. Bez dodatečné podpory holeně přejde kůň sám po několika metrech do kroku. Zrovna tak, ale přejde kůň do kroku, pokud od něho jezdec zcela oddálí holeň. Tím však dává kůň jezdci najevo, že s ním ztratil kontakt a neví co má dál dělat.
Při zvýšení ruchu je nutné použít s pobídkou holeně současně i zádrž otěží, aby nešlo ke zrychlení kadence a tím ke "spěchání".
A naopak při snížení ruchu musí jezdec poloviční zádrží donutit koně k většímu podsazení a zachování dobrého kmihu.
Poloviční zádrž vychází ze zpevněného sedu, sevřením břišních a zádových svalů, většího stisku stehen a kolen a tahu otěže, který se může projevit i silnějším tlakem chodidla do třmenu. Po provedení poloviční zádrže je nutné ruce (celé předloktí) uvolnit a koně pobídnout, aby nedošlo ke ztrátě kmihu.