Prvním důvodem bylo stěhování obou autorů. Nejprve se stěhovala Katka z pražského bytu do krásného domečku na Berounsku a o pár týdnů později jsem se stěhoval já z 1+1 do 3+1 sice v témže domě, ale se stejným úsilím a starostmi, které každé stěhování s sebou přináší. Stěhování navíc proběhlo těsně před prázdninami, takže se dalo předpokládat, že „červnové“ pokračování seriálu vyjde nejdříve až v září. Bohužel se tak už nestalo.
Druhým důvodem byla skutečnost, že původní myšlenka seriálu, vysvětlit proč není možné vždy jezdit koně podle toho co se kde píše, stručně upozornit na rozdílný přístup k výcviku mladého nebo ještě málo přiježděného koně a koně jezdecky vyzrálého a přidat k tomu několik vyzkoušených osobních rad, které pomohou koni v seznamovací fázi cviku pochopit co od něho jezdec požaduje, se utopila v obecném popisu. V tomto stylu psaní jsme nemohli a ani nechtěli, konkurovat významným jezdeckým autoritám, protože se sami máme stále co učit. Navíc hlavní tíha kritiky připadla na Katku, protože já se delegoval jen do pozice odborného textového korektora a Kátě jsem připravoval podklady k článkům, které ona převáděla do čitelné podoby.
Posledním faktorem, který čistě podle mého názoru na průběh seriálu negativně zapůsobil bylo použití fotodokumentace. Stalo se zvykem, že ke každému článku „musí“ být připojen alespoň jeden obrázek, aby si čtenář udělal o popisovaném tématu jasnou představu. Pokud je to např. článek o vaření nebo popis nějakého zařízení, je obrázek nenahraditelný a může nahradit řadu těžko pochopitelných slov nebo přímo vyvolat chuť, takový pokrm ochutnat.
Při popisu jezdeckých cviků, úkonů a figur je to však zcela jiné. Jízda na koni je založena na přenosu hmatových vjemů koně z jezdce na koně. Tyto vjemy předává jezdec koni tahem otěží, tlakem celé části vnitřní strany nohou, které se koně dotýkají a dokonce i změnou polohy těžiště jezdce, způsobené změnou zatížení sedacích kostí nebo předklonem či záklonem trupu. Při takto složitém způsobu ovládání je velice obtížné najít fotografii, která by přesně dokumentovala nějaký dílčí úkon a vše ostatní by bylo tak dokonale provedené, že by to od popisovaného tématu neodvádělo pozornost. Dokonce je i velice těžké nějakou chybu nasimulovat a neudělat přitom chybu další. Pokud je kritika neúprosná a chyby v článku a na použitých fotkách vyhledává, je téměř nemožné sdělit čtenáři to co bylo původně myšleno.
Osobně jsem pro oživení textu obrazovým materiálem, ale ne za každou cenu.
Jsem přesvědčený, že dobrý popis problému a čtenářova fantazie je mnohem lepší kombinace než text obohacený obrázkem, který svojí nedokonalostí celý článek znehodnotí.
Ze setrvačnosti jsem ještě napsal a na těchto stránkách uveřejnil několik dalších podkladů, pro seriál, který měl být přínosem pro všechny jezdce, kteří se při výcviku koně dostanou do úzkých, ale i já končím svůj poslední příspěvek téměř tradičním „Pokračování příště …“.
Kdy to bude nevím, ale obrázky tam nečekejte.