Mladý kůň, který nikdy nic na svých zádech nenosil má slabý hřbet, který váhu jezdce neunese a mladý jezdec při pohledu na svět z koňského hřbetu často strachy ztuhne a bude se držet "zuby, nehty" a především patou, z čehož ani zkušený kůň rozhodně radost mít nebude. Velice důležitá je rovnováha jezdce a koně koně. Aby jezdec koni nevadil v pohybu musí být kolmý průmět jeho těžiště co nejblíže těžišti koně. Mladý kůň má svoje těžiště blíže k předním nohám, proto není možné aby jezdec na mladém koni seděl kolmo, jak se obecně vyžaduje, ale musí být lehce předkloněn, aby neseděl "za těžištěm" koně, což by mělo za následek nadměrné zatížení zadních končetin, které by se mohlo projevit bolestivostí a nechutí koně jít živě dopředu.

Zkušený kůň, má pevný hřbet, který unese váhu jezdce. Jeho těžiště je více posunuté k zadním nohám, takže jezdec, který sedí v sedle kolmo neruší koně v pohybu. Váha jezdce je maximálně soustředěna do sedacích kostí, takže i malé zněny v náklonu muže kůň bezpečně cítit a podle toho reagovat. Kůň je schopný rozložit váhu jezdce, přenést zatížení více na zadní nohy, čímž dojde k uvolnění předku a chody tak získají na lehkosti.

Jezdec na mladém koni by měl za všech okolností dbát na to, aby koně nerušil v pohybu, jeho sed je lehce předkloněn (podle stupně výcviku), ruka je klidná a otěž lehce napjatá. Důležitost klidné ruky kladu u mladého koně na první místo. Jezdec toho musí docílit i za cenu, že by se musel zapřít koni rukama do krku a tím svoje ruce na koni fixoval. Takto fixovaná ruka je však pro koně tvrdá, a proto je nutné, aby jezdec jemným pohybem prstů udržoval s koňskou tlamou stálý živý kontakt a nenechal koně tupě se o otěž opřít. Lehký tlak v udidle má také svůj význam, protože mladý kůň tuto "oporu" potřebuje, jinak se pod jezdcem motá a obtížně se naučí přijmout přilnutí.
Hlavním opěrným bodem jezdce jsou pevně, ale ne křečovitě sevřená kolena. Holeně, musí být lehce a trvale přiloženy na koně (ve všech chodech) v místě za zadním okrajem podbřišníku, aby si mladý kůň na jejich přítomnost zvykl. Pobídka holení v podobě přerušovaného tlaku nesmí být příliš silná, aby kůň na ni nereagoval kopáním po holeni, ale ani příliš slabá, že by unikla koňské pozornosti. Plnému pracovnímu sedu v klusu a cvalu se zatím raději vyhneme.

Jezdec na zkušeném koni sedí kolmo a uvolněně ve všech chodech (lehký klus a stehnový sed je výjimkou). Ruka musí být opět zcela nezávislá na zbytku jezdcova těla. Pokud toho ještě není jezdec sám schopný může si pomoci dvěma "záchytnými" body. Jedním tímto bodem je dotek loktu o bok těla a druhým bodem je dotek malíkové hrany ruky o přední okraj sedla. Pokud dokáže jezdec tyto dva body udržet, odmění ho kůň měkkým pohybem na přilnutí, který je východiskem pro jízdu s nezávislou rukou drženou volně v prostoru nad kohoutkem koně.
Změna je i v držení holení. Nemyslím tím polohu, ta zůstává stejná ale tlak, který byl u mladého koně koncentrován do oblasti kolen se na zkušeném koni přesouvá níže do oblasti lýtka a kotníku. Neznamená to, že by se jezdec měl přestat držet koleny a více se držel patou, ale že všechny jezdcovy impulsy jsou koni předány tlakem lýtka, kotníku nebo v případech potřeby patou. Důležité je aby holeň i když nepobízí byla lehce přiložena na koně. Ztráta tohoto kontaktu je pro drezurního koně jako zmizení Braillova písma pod slepcovými prsty.

Závěrem této kapitoly bych chtěl zdůraznit, že od kvality a správného držení sedu závisí úspěch a sportovní kariéra jak jezdce, tak i koně a proto doporučuji všem, aby k tomuto tématu přistupovali s maximální odpovědností a nešetřili financemi za trenéra. Později se tato investice každému mnohonásobně vrátí.